Rozsáhlá tvorba spisovatele, dramatika, literáta, esejisty a vydavatele Karla Čapka (1891 – 1938)je všeobecně známá, jeho život a tvorba bývá i tématem u maturitní zkoušky. Co je možná méně známé a nedostalo se do povědomí čtenářů je fakt, že Čapek trpěl většinu svého života Bechtěrevovou chorobou. Je to jistě dáno jeho statečným postojem k chorobě a mlčení o potížích, které mu působila. Jen v korespondenci s Olgou Scheinpflugovou, vydané mnoho let po jeho smrti, se občas najde zmínka o jeho bolestech. Někteří lidé s Čapkem byli ve styku více než 25 let a o jeho nesnesitelné bolesti páteře nevěděli.

Onemocnění začalo u Karla Čapka ještě před první světovou válkou. V pamětech jeho sestry Heleny Čapkové Moji milí bratři živě popisuje jak oba bratři – Josef i Karel – měli být po vypuknutí světové války odvedeni. Josef byl silně krátkozraký, tak vojenskou službu nemusel nastoupit. On i sestra Helena se snažili přesvědčit Karla, aby simuloval ischias, jen aby nezapomněl, „kde ho má bolet“. Karel Čapek simulovat nepotřeboval: „Bez toho mě už dlouho bolí nahoře v páteři a čím dál více…“ Helena vzpomíná: „Odveden nebyl, nemohl volně hýbat hlavou a tatínek ho dal vyšetřit na klinice. Divná, skoro neznámá, výjimečná nemoc, vápenatění dvou až tří chrupavčitých páteřních mezistěn“.

Ve své memoárové knize Český román Olga Scheipflugová vzpomíná, jak Čapek reagoval na nemoc v prvých letech: „Když jsem se seznámil se svojí nemocí, dával jsem jí horší jméno, než jaké má. Myslil jsem, že je to tuberkulóza páteře, hledal jsem ve slovnících a studoval prognózu této choroby. Za čas jsem se smířil s myšlenkou, že brzy umřu, že to patrně ukončím sám, než přijdou nejobtížnější příznaky. To bylo před koncem války. Nabídl jsem se našim lidem, že ještě před svým koncem vykonám něco užitečného, co by mohlo stát popřípadě život pachatele. Navrhli mi, abych kohosi zastřelil, tak to to odmítl, měl jsem tenkráte takový hloupý pocit, že sám ztráceje život, mohl bych ho těžko vzít někomu jinému“.